Naše nenápadná cesta k syndromu vyhoření a jak jej odhalit

Ne, nepřišlo to z minuty na minutu, ba ani ze dne na den. Ani se vám to jen tak nepřihodí, že byste se ráno probudili a heh, byli „nakažení“. Řeč je o vyhoření. Je to obvykle pozvolný plíživý proces. Navíc, vyhoření se u každého člověka projevuje jinak, je tak těžké si jej vůbec uvědomit a zatáhnout za záchrannou brzdu včas. V roce 2024 jsme na sobě s partnerem pociťovali stavy, kdy jsme cítili, že něco není v pořádku. Avšak trvalo dlouho si přiznat tento fakt a začít s ním něco dělat. V tomto článku vám poodhalíme, co se u nás dělo a co tomu předcházelo. Mrkneme ale i na to, jak se ze syndromu vyhoření „vyléčit“.

Možná si říkáte, proč se svěřujeme s poměrně niterní záležitostí? Důvody jsou hned dva:

1. Já osobně miluju psaní a je to zároveň skvělá terapie, jak se ze svých pocitů vypsat, dostat to ze sebe ven. Svým způsobem i zanalyzovat situaci, prožít ji a objevit svou vlastní (hravou) cestu, jak z tohoto stavu ven. Ostatně „vedení deníku“ doporučují i psychologové a terapeuti jako jedno z mnoha terapií na vyhoření. K tomu se dále ještě dostaneme.
2. Ačkoliv zkušenosti jsou nepřenositelné, věříme, že náš příběh může pomoci druhým. Ať už zavčas zabrzdit, poznat na sobě včas příznaky vyhoření, anebo dodat naději, že nejsou jediní, že vždy je řešení a na změnu není nikdy pozdě.

Pokud raději posloucháte, pusťte si část našeho příběhu na našem Youtube kanále:

A protože je článek opět delší, tady máte rozcestník:

• Co je to syndrom vyhoření
• Jak na sobě poznáte vyhoření
• Náš osobní příběh k vyhoření
• „Léčba“ syndromu vyhoření včetně naší cesty

Na Internetu lze najít celou řadu definic syndromu vyhoření, nebo taky jen vyhoření, případně pod anglickým termínem burnout. Nám se nejvíce líbila „následující definice“, která vystihovala i náš stav po celý rok 2024:

„Vyhoření je stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání způsobený dlouhodobým stresem a přetížením. Často se objevuje u lidí, kteří se dlouho věnují práci nebo péči o rodinu, aniž by si dopřáli odpočinek.“

Na Wikipedii se rovněž dočtete i toto:

„Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.“

To totiž taky skvěle korespondovalo s naší situací. Oba s partnerem jsme měli nějaké své ideály, jak vést rodinné hračkářství TAKARO, ale postupně pod tlakem e-commerce/životaschopnosti projektu nám některé vize padaly (například nedělat slevové akce, nebrat i hračky vyráběné v Číně). V neposlední řadě jsme viděli, kolik toho musíme prodat, abychom pokryli sebe i náklady. A ten konzum nás děsil, protože v běžném životě jsme velcí minimalisté, co na e-shopech ani v kamenných obchodech nic nezbytného vesměs nenakupují.

Nutno dodat, že ne každé mentální vyčerpání, dlouhodobý stres spojený s nechutí a únavou, je nutně syndrom vyhoření. Psychických onemocnění existuje celá řada. Ani my jsme nebyli u žádného terapeuta či psychologa pro diagnózu (jako tomu bylo například u Kristýny Petráčkové, kterou jsme zpovídali v jednom z našich videí). Je možné, že v konečném důsledku jsme byli třeba „jen“ přetížení s počínající depresí. Každopádně ok jsme nebyli a v době psaní článku stále nejsme, 

• Neustálý stres bez odpočinku.
• Pocit, že na vás všechno padá.
• Nedostatek uznání nebo smyslu v činnosti, kterou děláte (či vás dokonce živí).
• Perfekcionismus a vysoká očekávání od sebe samých.

Syndrom vyhoření může potkat prakticky kohokoliv. Na Internetu se dočtete, že nejčastěji se týká osob v pomáhajících profesích (doktor, zdravotní sestra, sociální pracovník). Ovšem velmi ohroženou skupinou jsou i rodiče na rodičovské dovolené, v České republice nejčastěji maminky. Vždyť i my jsme pomáhající profese, kdy 24/7 se staráme o človíčka, který je na nás totálně závislý. Nu a o odpočinku si většina z nás může nechat zdát, že? 

Já sama jsem si dlouho nechtěla připustit, že by se mě vyhoření mohlo týkat právě a jen proto, že všude se píše o pomáhajících profesích, zaměstnancích a já jsem přece maminka na RD, která se má radovat ze svých zdravých dětí… A to vůbec nemluvíme o rodičích s postiženými dětmi, kde ta mentální zátěž a nulový odpočinek je zcela jiná liga a vyhoření se často i dostavuje.

Asi logická otázka, kterou si teď možná kladete. Než vám vypíšu všechny hlavní příznaky, které kolují po Internetu, popíšu nás dva s Ivanem. Ať si uděláte obrázek. Mimochodem, mluvíme o tom podrobněji v již zmiňovaném Youtube videu.

Naše příznaky byly plíživé, resp. člověk je na začátku nevnímal, bral je jako součást svého všedního dne a časem jako své zlozvyky, kterých by se rád zbavil. Jen se mu do toho zrovna nechtělo. Třeba já jsem sama sebe vnímala jako línou než vyhořelou.

Hodně času jsme prokrastinovali, sjížděli nesmyslný obsah na sociálních sítích a kolikrát bezduše, že bychom ani nedokázali odpovědět, co jsme zrovna viděli za video. Celkově jsme podávali tak 20% výkony v porovnání s tím, co umíme. Je zajímavé, že i přesto naše hračkářství TAKARO meziročně vyrostlo o 320 %. Bylo by zajímavé vědět, o kolik by to bývalo bylo, kdybychom dokázali normálně fungovat.

Kromě závislosti na rychlém dopaminu ze sociálních sítí jsme závislí i na cukru. Pokud bylo večer doma něco sladkého, nedokázali jsme odolat pokušení. A zrovna toto jsme já osobně nikdy za příznak nějakého vyhoření, psychického problému nepovažovala. Vnímala jsem sebe samu za mlsnou bez silné vůle. A hlavně, na sladké mám chuť odmala, tak proč by to teď mělo být z jiného důvodu, že?!

Oba s partnerem jsme introverti, nepotřebujeme se absolutně družit. Naši socializaci pokrývá nejbližší rodina. Proto jsme nepostřehli, jak se víc a víc stahujeme do své „domácí bubliny“. Nechodili jsme prakticky nikam, než do našeho skladu hraček, k našim rodičům a s dětmi sami na výlety. Neprobíhalo žádné setkávání s podobně naladěnými lidmi, networkingy či alespoň byznys schůzky.

Kdy jsme tedy poznali, že je něco špatně? Nevím jak u Ivana, ale mě nejvíc do očí trkla vánoční sezóna. Ta je v hračkách velmi silná a odlišná od zbytku roku. Vždycky jsem se těšila na chvíli, až se to v podnikání zlomí, začnou se nám vložené peníze a úsilí vracet. A to u nás nastalo. Ve velkém. Rostl počet denních objednávek, trhaly jsme naše rekordy v denních tržbách, kampaně si vedly skvěle. A já? Zůstávala netečná, emočně plochá. Jako by mi to vše bylo jedno. Asi i bylo, když se na to podívám zpětně.

Další věc, která byla pro mě alarmující, byly firemní e-maily. Měla jsem úplnou nechuť chodit do mailboxu, nedej bože lidem odpovídat na jejich dotazy. Ten pocit, že by snad po mně někdo něco mohl chtít a já musela něco řešit, byl strašný. Takže jsem na e-mail v podstatě přestala chodit. Toto chování ale pro mě není typické. Nemám ve zvyku se vyhýbat práci. Navíc ještě ve svém vlastním projektu, který jsem tak piplala.

Poslední kapkou uvědomění bylo sledovat naše víkendy. Byly zcela bez elánu a hlavně plánu. V týdnu jsme často mluvili, jak bychom s dětmi mohli někam vyrazit, začít víc chodit, sportovat jako rodina. A když přišla sobota? Nic se nám nechtělo, nejradši bychom leželi v posteli… To samozřejmě s třemi malými dětmi nejde, takže vždy se něco dělo, ale vyštrachat se z bytu trvalo hromady hodin. Ani to pro nás s Ivanem není charakteristické. Vždyť v roce 2017 jsme společně navštívili 4 země na různých kontinentech, plní elánu, nápadů, chuti objevovat. Obecně jsme v roce 2024 hodně mluvili o změnách, jak chceme dělat tamto a ono, ale realita se k tomu ani nepřiblížila, vše jsme jen pořád s výmluvami odkládali.

Až při natáčení videa o vyhoření mi Ivan přiznal ještě jeden příznak – poslední rok ho často pobolívala hlava. Zažil to párkrát v dětství při vypjatých situacích (například rozvodu rodičů). A teď se mu to vrátilo. Nicméně to přisuzoval stresu, koukání do pc a vyhoření si nepřipouštěl. Já jsem díky bohu (či snad bohužel?) neměla žádné fyzické obtíže, které by na mě varovně blikaly. Tělo šlapalo. Paradoxně až moc, že jsem ani s přibývajícím počtem dětí nezačala víc myslet na sebe a odpočinek. Ale o tom bude řeč dále v článku.

Příznaky vyhoření

Teď se pojďme podívat v bodech na příznaky vyhoření podle Internetu a umělé inteligence. Dělí se do několika skupin – fyzických, psychických a emocionálních.

Fyzické příznaky:

• Neustálá únava a vyčerpání
• Časté bolesti hlavy, zad nebo svalů
• Problémy se spánkem
• Oslabená imunita

Psychické příznaky:

• Ztráta motivace a radosti
• Deprese, úzkost, podrážděnost
• Pocit, že nic nemá smysl
• Zapomnětlivost a potíže se soustředěním

Chování a emoce:

• Odtažitost od blízkých
• Cynismus a negativita
• Pocit selhání nebo bezmoci

Když to tak zpětně po sobě čtu, divím se, že jsme tu alarmující podobnost neviděli hned zkraje roku 2024. Či jsme ji snad nechtěli vidět? Anebo jsme dlouho jeli na autopilota a nechtěli selhat? To poslední je dost pravděpodobné. Pochopíte, až si přečtěte náš osobní příběh v pozadí, který jsme na profilech TAKARO nemohli sdílet (jednalo se dříve o firemní profil, kam to prostě nezapadalo).

Se začíná psát už někdy v dětství. Alespoň u mě. Ve škole i doma jsem byla vedena k tomu, abych podávala nadprůměrné výsledky. Vše dobrovolné bylo pro mě povinné. Ke škole jsem dělala mraky zájmových soutěží, olympiád a vše samozřejmě ideálně na 100 %. Pravděpodobně proto jsem rodičovství (mateřství) brala jako další úkol v mém dlouhém seznamu úkolů, který chci taky dělat na 100 %. Ale pozor, k němu chci být vynikající hospodyňka a úspěšná podnikatelka. Vše dohromady ve stále stejných 24 hodinách.

Odsud už byl jen krůček k tomu, abych se přestala zcela věnovat svým koníčkům a činnostem, které mě naplňují. Musela jsem osekávat, abych stále stíhala děti, domácnost a podnikání. Odpočinek jsem nahrazovala prací, chodila pozdě spát, zbytek noci prokojila. Ale tělo drželo, fungovala jsem a myslela si, jak to všechno zvládám. Dodnes si pamatuji na FB příspěvek jedné z mých známých, jak psala o syndromu vyhoření, který zažila na RD po druhém dítěti z únavy a nespaní. Rovněž si pamatuji mou reakci v hlavě: 

„To se mně nemůže nikdy stát, vždyť tělo jede, necítím se unavená!“

V lednu 2021 se narodil náš druhý syn. Mezi kluky je pouhých 19 měsíců. Místo, abych zvolnila, já si ještě naložila. 10. února 2021 jsme oficiálně otevřeli náš e-shop TAKARO. O pouhé 4 dny blízký poměrně mladý člen rodiny zkolaboval a byla mu diagnostikována rakovina v konečném stádiu. To s námi vevnitř hluboce zamávalo. Za dalších 8 měsíců už s námi tato milovaná osoba nebyla.

To stále není vše, co se u nás v pozadí dělo. Po celý první rok života syna jsme pořád rehabilitovali vojtovku, takže jsme seděli doma a co 2 hodiny cvičili. Pamatuji si, že ten rok jsme nejeli snad ani na žádný jednodenní výlet. Řešilo se dítko, rakovina a byznys. I přes mé intenzivní nasazení nám v roce syna řekli velmi nepříjemné prognózy vedoucí případně k sérii operací až do jeho dospělosti. 

Z toho období si pamatuji jen to, že když všichni usnuli, seděla jsem na zemi v obýváku a brečela. Měla jsem pocit, že to nemám v rukou a nemohla se s diagnózou u syna smířit. Rodiče postižených dětí asi pochopí, byla jsem ve fázi odmítání a otázek „Proč zrovna my?“. Naštěstí jsem zmobilizovala zbytky sil, našla soukromého doktora v Praze, ukončila nefungující standardní léčbu a poprvé v životě důvěřovala svému mateřskému instinktu. Zafungoval skvěle a syn je momentálně zcela zdráv. Ehm, takže jsme si radostně zadělali na třetí miminko a přibrali práci v TAKARO. Na místo, abychom zvolnili a jeli třeba konečně na dovolenou…

Narodila se vysněná dceruška a ejhle s něčím, co ani v porodnici nevěděli, co to je. Nebudu opět psát přesnou diagnózu, každopádně tentokrát jsme se už operaci dítěte nevyhnuli. Ve věku 4 měsíců podstoupila zákrok pod narkózou. Ano, v reálu se jednalo o banalitu, mini zákrok, ale já to celé 4 měsíce v hlavě řešila a vůbec si to poslední mateřství neužívala. A samozřejmě aspoň trochu v rámci možností nadále něco po nocích dělala pro TAKARO.

Přišel podzim 2023, je chvíli po operaci, začíná vánoční sezóna a já konečně neřeším žádný problém v rodině. I byznys se začíná rozjíždět. Jenže já zůstávám zaseknutá. Paradoxně ve chvíli, kdy jsem mohla upustit páru, přestala jsem fungovat na autopilota, mě cca po 4 letech honění vše dohnalo. Zhruba do této doby datuji, kdy se to začalo lámat a já nastoupila do vlaku směrem syndrom vyhoření. V tu chvíli jsem to ale tak nevnímala… A dál už to znáte, naše příznaky vyhoření jsem podrobně popsala výše.

Na každého z nás platí něco jiného a musí si svou hravou cestu, jak my tomu pracovně říkáme, najít sám. Druhými se lze inspirovat, zkusit jejich techniky a vyhodnotit, jaký to má účinek na nás. Lze pracovat i pod vedením psychologa či za pomocí medikace od psychiatra. My jsme touto cestou nešli. Tím ji ale nezavrhujeme a neříkáme, že by na ni třeba jednou nedošlo, kdybychom cítili, že se stále motáme v začarovaném kruhu.

Máme však obrovskou výhodu – jsme na to dva. Stejně jako jsme byli dva na rodinné podnikání, na zanalyzování si špatné situace, tak jsme i dva na její vyřešení a vzájemné podpory. Co více, po celou dobu všech našich aktivit (ať už dříve podnikatelských, tak nyní „ozdravovacích“) máme společný cíl – být podporující rodiče a bezpečným přístavem pro naše tři děti.

Jak jsme tedy řešili a řešíme vyhoření my?

Jak už asi víte, my jsme na to šli velmi radikálně. Poté, co jsme si s partnerem identifikovali náš problém, resp. propočítali jsme si, jaký by byl rok 2025, rozhodli jsme se TAKARO ukončit. A to definitivně a nekompromisně. Nechtěli jsme nic delegovat, hledat nějakého řídícího pracovníka a nervovat se dále, zda zaplatíme jeho práci i ve slabších měsících. Cítili jsme, že jen delegováním se nevyřeší naše problémy. Nadále bychom byly v TAKARO zainteresovaní a nás už dlouhodobě nenaplňovalo, naše srdce od samého začátku projektu bila pro něco jiného.

A to se dostáváme k druhému bodu, další změně, chtěli jsme se navrátit k tomu, co nás baví. Oba jsme velmi kreativní jedinci, vymýšlíme pořád nové věci a ještě raději objevujeme, cestujeme.

Plus jsme si chytře vyčetli v knize Atomové návyky, že řada zlozvyků (v našem případě třeba závislost na sladkém a mobilu) se dobře řeší změnou prostředí. Mimochodem, tuto knihu moc a moc doporučujeme, pokud chcete začít v životě budovat zdravé návyky něco změnit či eliminovat zlozvyky.

Kombinace změny prostředí, lásky k cestování a tvoření, vedla k jednoznačnému výsledku: pojedeme na delší cestu do ciziny a budeme naše změny dokumentovat pro druhé. Za pomocí videí, článků, rozhovorů s druhými se jednak terapeuticky vypíšeme z problému, ale zároveň to podněcuje náš tvůrčí duch. Tyto kreativní aktivity nás bavili rovněž na TAKARO. A tak se i stalo. V pondělí 24. února jsme s našimi dětmi vyrazili autem na několikaměsíční cestu směrem Balkán, kterou sdílíme na sítích i tady na blogu.

Techniky a přístupy, jak se dostat z vyhoření

Mějte na paměti, že léčba vyhoření není rychlá, ale lze ji zvládnout kombinací odpočinku, změny návyků a psychologických technik.

A) Základní kroky

✅ Přiznat si problém – Uvědomit si, že jste vyhořelí, je první a zásadní krok. Jak vidíte, u nás to trvalo něco přes rok. 

✅ Snížit zátěž – Identifikovat a omezit stresory (např. delegovat úkoly, změnit práci, upravit očekávání). Tady bych znovu upozornila, že nemusíte být tak razantní jako my, a hned práci/podnikání ukončit. Nicméně řada lidí mění svou práci.

✅ Najít radost v každodenních činnostech – Začít s malými krůčky (např. krátké procházky, relaxace, meditace, teplá vana večer).

✅ Zaměřit se na regeneraci – Dostatek spánku, zdravá strava a pohyb na čerstvém vzduchu pomáhají tělu obnovit energii. O tomto krásně v našem rozhovoru mluvila Bára Pallová, která poposiovala své drobné změny v životě a nárůst energie.

B) Psychologické a terapeutické techniky

• Kognitivně-behaviorální terapie (CBT): Pomáhá změnit negativní myšlení, pracovat s myšlenkami typu „Musím být dokonalá“ nebo „Nikdy to nebude lepší“. Praktické cvičení: ➡️ Zpochybňování myšlenek – Když tě napadne „Jsem neschopná“, napiš si na papír protiargumenty („Vždycky jsem zvládla těžké situace, tohle zvládnu taky“).
• Mindfulness (všímavost): Pomáhá žít v přítomném okamžiku a snížit stres. Praktické cvičení: ➡️ Dechové cvičení – 3 minuty soustředění na dech (nadechni se na 4 doby, podrž na 4 doby, vydechuj na 6).
• Sebesoucit: Často jsme na sebe přísní, což stres zvyšuje. Praktické cvičení: ➡️ Mluv k sobě jako k nejlepšímu příteli – Když si říkáš „Jsem hrozná matka“, přemýšlej, co bys řekla kamarádce v podobné situaci.
• Stanovení priorit a malých cílů: Místo velkých úkolů („Musím mít všechno perfektní“) si stanovit malé, dosažitelné kroky („Dneska si dám 10 minut pro sebe“).

C) Regenerační aktivity

🏃‍♀️ Pohyb – Nemusí to být sport, stačí 20 minut denně chůze. Pomáhá snížit stresové hormony.

😴 Kvalitní spánek – Minimálně 7–8 hodin denně. Chápu, toto se těžce říká mamince malých dětí. Je to asi jedna z mála věcí, co teď opravdu změnit nemohu.

✍️ Psaní deníku – Zapisování pocitů pomáhá zpracovat stres a vidět pokrok.

🤝 Komunita a podpora – Povídat si s lidmi, kteří procházejí podobnou změnou. Je to i jeden z důvodů, proč náš příběh nadále veřejně sdílíme tady na blogu. Komunitu naopak budujeme na našem Instagramu, tak se neváhejte přidat.

Závěrem bych to shrnula asi tak, že prvním krokem je si vše přiznat, klidně se svěřit blízké osobě (ne nutně jen lékaři) a nastavit si velmi pozvolný plán změn včetně regenerace. A rozhodně není nutné dělat velké radikální změny. A vždy mějte na paměti: 

„Na každého z nás platí něco jiného, ale zároveň na změnu není nikdy pozdě. Začněte nejlépe hned teď a nečekejte na žádné AŽ.“

Máte pocit, že se u vás začíná projevovat vyhoření (nebo dokonce už nastalo) či „jen“ chcete něco změnit ve vašem životě? Pak si poslechněte inspirativní videa na našem Youtube kanále a zůstaňte s námi v kontaktu přes e-maily. Nebojte se, žádné časté otravné spamy neposíláme, jen lifehacky, tipy na appky a knihy, které vám se změnou v životě pomohou.