2. deníček z Roadtripu: Naše zážitky včetně středně silného zemětřesení z jihu Peloponésu

Minule jsme náš příběh zakončili tím, jak jsme po pěti dnech jízdy dorazili do malé vesničky poblíž Nea Koroni na jihu Peloponésu. Připadali jsme si skoro jako Athéňané, když se vydali dobývat Spartu. Jen s tím rozdílem, že nám to trvalo o pár tisíc let déle a místo brnění jsme měli sandály, koně nahradil Ford a zbroj zase příruční zavazadla. Ráj byl dosažen – otázka však zní, jestli jsme si ho dokázali užít. Odpověď se skrývá na dalších řádcích.

Ačkoliv jsme dorazili navečer a děti jsme rovnou zaháněli do hajan, už na první pohled bylo jasné, že tohle ubytování v Agios Andreas bude bomba. Dvouložnicový, čerstvě zrekonstruovaný apartmán se třemi terasami, včetně jedné střešní? No neberte to! A to vše za cca 1330 Kč/noc. V Řecku? Vážně? Vzpomínka na naše poslední nuzné ubytko u Thermopyl za vyšší cenu byla stále příliš čerstvá. Tak kde je háček?

Našel se rychle. Voda tekla pouze vlažná. Majitel měl na střeše solární ohřev – ale otočený směrem na sever. Logika pro nás neznámá. Takže jsme si řekli: „To dáme, trocha otužování nás jen posílí.“ A dali jsme to. I s lehce mastným nádobím. (Zkuste si umýt hrnec ve vlažné vodě a pochopíte.) No a jak jsme později zjistili, byli jsme trubky – stačilo se podívat na pojistky a přepnout čudlík na Heather mode ON. Prostě elektrokotel byl k dispozici, jen ho Řekové běžně nechávají vypnutý. Zjistili jsme to samozřejmě až poslední den. Poučení pro příště.

Každopádně Apartmán Thea v Agios Andreas můžeme doporučit každé rodině s dvěma (max. třemi) dětmi. Pláž? Dvě minuty chůze. Dětské hřiště? Minuta. Restaurace? Vpravo, vlevo, před vámi i pod vámi. A obchod hned naproti. Tohle je Staromák mimo sezónu – jen bez turistů a s cenami, které nezní jako špatný vtip.

Pláže v okolí bydlení jsme s dětmi oběhali (čtěte: rozkopali) všechny. A na jedné z nich nás čekal netradiční poklad – velká mrtvá želva, ležící na zádech, jako by si dávala plážový relax. Chudinka asi doplula až ze Zakynthosu, kde jich žije spousta, ale dál už to prostě nedala.

Když máte tři malé děti, moře zní jako skvělý únikový plán. Počátkem března jsme měli nádherných 20 °C – samozřejmě ve vzduchu, moře mělo tak o pět méně, ale dětem to bylo fuk.

Představovala jsem si idylku: deka, knížka, hroznové víno, slunce. Realita? „Mami, kakat.“ „Mami, bumbat.“ „Mami, mám hlad.“ „Mami, mám ještě hlad.“ „Mami, kde je lopatka?“ „Já ji měl první!“ Stránku jsem nepřečetla ani jednu, zato Ivan dopádloval na paddleboardu pomalu až na Krétu – jak se snažil uniknout té vřavě.

Pláž nám ale nachystala i menší katastrofu – chaluhy, které ještě nikdo neuklidil, a taky moji „šikovnost“. Schválně, komu se podaří stoupnout na paddleboard a během minuty urvat spodní ploutev? No, z paddleboardu se rázem stal neříditelný vor. Řecké e-shopy doručují za týden. Tady zapomeňte na nějaké „Do půlnoci objednáš, ráno v Alzaboxu máš.“  Mimochodem, box na zásilky jsme tu za 3 týdny viděli jeden. Slevy? Neexistují. Holt jsme museli počkat na Decathlon v Korinthu.

Jeli jsme sice nabírat síly po našem vyhoření a ukončení 4letého podnikání s hračkářstvím TAKARO, ale o lenošení nemohla být ani řeč. Cožpak by nás děti nechaly? Během našeho pobytu na jihu Peloponésu jsme tak stihli celou řadu kratších, ale i celodenních výletů. O zážitky rozhodně nouze nebyla. Co přesně tu s dětmi navštívit, vám kapku seriózněji popíšeme v jiném článku, tady zanecháme jen ty vzpomínky (nejen) pro babičky.

V letovisku Kalamata jsme vychytali svátek Čisté pondělí, kdy jsou zavřené obchody. To nám nevadilo. Na počest začátku půstu před Velikonocemi tu děti pouštějí papírové draky a hospodyně by měly celý den mýt nádobí. Ehm, nejsem hospodyně, to se mě netýkalo.

Jeden den jsem rodince naplánovala parádní celodenní výlet s řadou zastávek a taky blbinek pro děti. Musím se pochválit, jak se občas těm dětem taky věnuji. Jindy je mám chuť roztrhnout a hodit do moře, ale o tom zase jindy. První zastávkou bylo zachovalé byzantské městečko Mystras s výhledem na Spartu. Dětem jsme samozřejmě vyprávěli o legendární skále, ze které… no, však víte. Od té doby byly podezřele hodné.

Až jsme se nabažili památek, kdy jsme tak milionkrát slyšeli, „a kdo to tady postavil? Proč nemají koberce? Kde jsou rytíři?“, přesunuli jsme se k Dimitrios shipwrecku. Respektive měl to být pohodový asi hodinový přesun autem, který jsem si vyťukala na mapy.cz. No skončilo to málem naším rozchodem a urvaným výfukem. Kdo měl jako tušit, že dvě stejně tlusté bílé čáry v mapách, neznamenají vždy stejnou kvalitu silnice? Náš závěr cesty k vraku u města Gythio se totiž odehrával po „kozích stezkách“, jak to nazval Ivan. Já bych se přiklonila spíše k traktorovým kolejím mezi olivovníky.

Ale Ivan je fakt dobrý řidič. Proto si ten řidičák zatím nedělám. Psst, to mu neříkejte. Zvládl nás všechny včetně celého Fordu dopravit až na pláž s vrakem. Myslela jsem, že děti nadšením hupsnou do plavek a budou se chtít do něho dostat. A ono prd. Radši by na písčité pláži vyhrabali druhou Brněnskou přehradu. Tak jsem jim s Ivanem vedle aspoň postavila sopku. Zvládli jsme dokonce slavný sodo-octový výbuch, jak můžete vidět na našem Instagramu Hravá cesta.

Celou cestu Řeckem nám byli v patách dvě české rodiny s karavany. Nakonec se utábořili na hipísácké pláži Elea Beach, slabou hodinku a půl jízdy od nás. No jasně, že jsme se tam jeli podívat. Protože proč se seznámit s Brňáky v Brně, když to jde 2100 km od domova? I o tom je cestování, což je za nás moc fajn. Užili jsme si grilovačky při západu slunce, tzaziky, koupání a s otevřenou pusou hleděli na to, jak se naše těžce introvertní děti druží s pro ně novými kamarády. Asi se budeme muset sejít i v ČR.

Ok, abych byla férová, tak nespadla. Ale pěkně se klepala, jak já v zimě, když musím ven. Taky to dunělo a třásl se gauč s Ivanem. Řeč je o našem prvním (otázka, zda posledním) zemětřesení v Řecku. To jsme paradoxně zažili poslední noc na jihu Peloponésu.

A teď se podržte, jeho epicentrum o síle 4,9 stupňů se nacházelo na Elea Beach. Karavany se prý taky pěkně zatřásly. Já si vybavuju posledních 20 vteřin – takové houpání, jako bychom byli na lodi. Ale kojící noční trojboj mi nedovolil pořádně procitnout. Až ráno mi Ivan vše dopodrobna popsal, protože on teda už zaspat nemohl a přemýšlel, jestli by k nám mohla dorazit tsunami, kdyby bylo epicentrum u Kréty. Jo a naše děti to taky zaspaly.

A tím náš pobyt na jihu Peloponésu končí. Byl to ráj? Rozhodně. Jen trochu vlažný – hlavně ta voda. Teď už si to jen zrekapitulujme:

Na jihu pevninského Řecka jsme strávili 9 nocí, konkrétně od večera 28.2. do rána 9.3., kdy jsme vyrazili na sever Peloponésu. Jedinou chybou shledáváme fakt, že jsme odsud odjeli zbytečně moc brzy. Apartmán Thea by šel prodloužit a na jihu je toho k návštěvě ještě tolik k vidění (bude v samostatném článku). Například skalní město Monemvasie, to bych fakt ráda viděla naživo. A hlavně to slunečné počasí v březnu… I když to nás naštěstí provází i v dalších částech Řecka (video si pusťte jen vlastní nebezpečí, že vás prázdné slunečné pláže nenaštvou).

Opět jsme si poctivě zapisovali naše útraty:

• Ubytování za 9 nocí: 12 084 Kč.
• Nafta + mýto: 2 260 Kč.
• Jídlo: 4 216 Kč (pouze nákup potravin, do restaurací jsme vůbec nechodili.)
• Vstup na Mystras: 300 Kč

Celkem to tedy vychází na 18860 Kč za 5 lidí a 9 dní. Je to moc, anebo málo? To už necháme na každém z vás. Faktem je, že po přepočtu se stále držíme rozpočtu 15000 Kč/týden/5 lidí a to jsme tak nějak chtěli. Určitě se dalo ušetřit (méně výletů -> méně nafty, v jídle jsme si taky dopřávali), ale my nejedeme úplně low-cost. Chceme si to hlavně užít.

Zaujala vás naše cesta? Či snad samotný důvod, proč jsme provedli takovou razantní změnu v životě (syndrom vyhoření)? Nebo snad sami chcete změnit něco ve vašem životě? Pak s námi zůstaňte v kontaktu přes e-maily. Nebojte se, žádné časté otravné spamy neposíláme, jen lifehacky, tipy na appky a knihy, které vám se změnou v životě pomohou. A nějaký ten update z naší cesty společně s PDF materiály pro vaše děti.